„Pro kámoše…”

Přece bys mě za to nenechal platit takovou pálku (polovina obvyklé hodinovky), hošánku. Už kvůli tomu všemu, co jsme spolu prožili na střední o velkých přestávkách…

Fáze zadání 

„Moc toho nebude / jen pár drbků / maličkost…”

Klient se tváří, že půjde o bezvýznamnou maličkost, kterou stihne grafik vybavit maximálně za čtvrt hodinky času někde mezi dodělávkou jiného projektu a cestou pro kafe. Pravá tvář zadání se ale ukazuje postupně, rozkrývá se stejně nenápadně, jako se přibližuje deadline odevzdání.

„Udělej to, ať to vypadá dobře / profi / graficky!”

Kdo ví, co to sakra doopravdy vlastně znamená? Ať hodí myší.

„Jako Mekáč nebo Najky”

Ti tam přece skoro nic nemají. Úplně jednoduchý.

„Posílám obrázek loga…”

Křivky, vektory, křivky, vektory, křivky, vektory. Tohle zažil každý grafik tolikrát, že se mu ani nechce věřit, když to přijde zas. Logo vyfocené na mobil a poslané přes Messenger se tak nějak dost dobře do vysoce kvalitního printu citylightu implementovat nedá.

„Texty si snad vymyslíš sám, ne?”

Ne. Co mám na vizitce? Píše se tam něco o copywritingu? 😛

Fáze hodnocení návrhů a připomínky

„Hmm, já nevím…”

Žádný názor je ještě horší, než špatný názor a kouzelné slůvko „nevím” je přesně to, co jako feedback nechce slyšet žádný grafik. Zkuste se nejprve raději zamyslet a přijít s konstruktivní kritikou, než otevírat zase další artboard.

„Hezké. Zkuste ještě něco jiného…”

Dobrého pomálu. Anebo ne? Když klient z nějakého důvodu nabyde dojmu, že grafik do současného návrhu nevložil 120 % nebo že potřebuje dvě tři rozličné varianty, aby se mohl rozhodnout metodou křižovatka (doprava, rovně, doleva), je potřeba zkusit designéra ještě trošku zmáčknout. Ideálně opět bezpohlavně neurčitým zadáním „něčeho” „jiného”.

„Fakt úúúúplně poslední věc…“

Je jen další věcí v nekonečné řadě pokynů a doplňujících mikrozadání, které měly být specifikovány předem a ušetřil by se tak čas, peníze, nervy a všechen grafikův hardware, kterému hrozí, že bude zběsile mrsknut o zeď.

„Nepřidáme tam ještě něco?“

Většinou přichází po dlouhé odmlce, která následuje po odsouhlasení finálního návrhu čehokoliv minimalistického s využitím tzv. „negativního prostoru” (prostoru kolem prvků, který dodává návrhu na vzdušnosti a prémiovosti)

Fáze „Klient přebírá iniciativu”

„Stáhl jsem si Canvu…“

Can-What?! A sakra, tady končí veškerá sranda.

„Můžeš to poslat nějak tak, abych si to mohl sám upravovat?”…

Je poslední kapkou celistvosti designu, který má v nejbližších minutách dostat pořádně na frak v cracknutém Photoshopu CS5, zmíněné Canvě nebo PowerPointu.

„Zkusil jsem to upravit, není to lepší?“

… je výsledek předchozího bodu za předpokladu, že na něj grafik nedejbože kývne.

Konečná fáze

„Bereme, ale…”

Šupky dupky do druhé fáze připomínkování.

„To první bylo nejlepší…”

Slýcháváme nejčastěji u 10+ varianty a 50+ natočených člověkohodin. Marná snaha.

„Asi zůstaneme u stávajícího loga.”

Tohle prostě potěší. Upadnutí do deprese a začátek alkoholismu jsou zcela na místě. The End of the F*cking World (BTW super seriál). A týden pálení grafické karty v tahu.

Zdroj těchhle božích gifů: Giphy.com